A my (ČSR) jsme tak nějak vyměkli a na požadavky přistoupili. Ještě jsme se naivně domnívali, že praktické uskutečnění s námi bude projednáno.

Poté, co ČSR přijala požadavky, Hitler začlenil do podmínek i ta území Maďarsku a Polsku, na což ČSR nepřistoupila a s podporou VB A Fr začal mobilisovat. Svět se řítil do války a tak se Chamberlain chopil poslední příležitosti a přes Wilsona a Mussolliniho se mu podařilo vytvořit poslední jednání, to v Mnichově.

Přirovnávání možného střetu k bojím o Polsko nebo Francii jen ukazuje, jak pramalou znalostí problému disponujete. To že bychom jako národ neexistovaly je taktéž lež, například náš severní soused ukazuje opak. Stejné je to s našimi památkami. Navím, proč by je měl někdo ničit, pokud myslíte, že by Prahu potkal osud stejný jako Varšavu nebo Rotterdam, jste opět na omylu, neb úkolem Luftwaffe byla výhradně podpora pozemních jednotek (na kobercové bombardování stejně neměli dost munice). Zovete se realistou, ale argumentujete obecně rozšířenými populárními názory asi s takovou pravdivostí, jakože Poláci píchali do něm. tanků kopími.

Nicméně souhlasím, že uznání Mnichova byl racionální krok, ovšem narozdíl od vás myslím z hlediska politického a v žádném případě vojenského.

My (ČSR) jsme tedy o Mnichovu víceméně rozhodli už týden předtím. Mnichovská dohoda byla toho formálním stvrzením.

Ano, můžeme si myslet o postojích Anglie a Francie, co chceme, ale než začneme kritizovat ostatní, bylo by slušné začít u sebe, přestat fňukat a nesvádět pohodlně vše na „ty druhé“.

Jenomže to se nikomu nechce, protože „bychom si plivali na dějiny“ a zdejší Němčíci by nás vzali palcátem. To se radši budeme tvářit jako nevinní svatouškové a pěstovat si mýtus o tom, že někdo v Mnichově rozhodoval „o nás bez nás“.