Když se po válce mohli vrátit, už nebylo kam – dům ve své podobě neexistoval. Dostali nabídnut jiný dům po odsunutých Němcích, který museli zaplatit, byť si na to museli různě popůjčovat. Dům si řádně koupili a zvelebili, žijí v něm dodnes.

Po Listopadu pak k nim přijela německá rodina, která se chovala velmi slušně, ale do značné míry nadřazeně. „Tak nám o to tady dobře pečujte, jakmile se to právně vyřeší, my se sem vrátíme, a když se dohodneme, tak vám to můžeme pak i prodat“.

Tito mí příbuzní (resp. ti, z nich, kteří ještě žijí) mluví plynně německy, chodili do školy i na hřiště se svými německými vrstevníky, vůči Němcům jako takovým nemají žádnou zvláštní zášť, nicméně si dobře pamatují, kdo z Němců (ale i Čechů) za války kolaboroval, nebo se jen nad ostatní začal nadřazovat kvůli své německé příslušnosti nebo čecháčkovskému vlezdoprdelství.

Ale nemají žádný pocit, že by Němcům cokoliv dlužili, notabene je nejvíce nadzvedla onehdá omluva V. Havla sudetským Němcům. Říkali, že to je nehoráznost od člověka, který vůbec neznal místní dobový kontext a pocházel z rodiny, která si v relativním teple za bukem poměrně v klidu přežívala válku, pokud přímo s představiteli třetí říše snad nějak nespolupracovala.

Kdo se omluvil jim? Pokud vím (mohu se mýlit), tak dodnes za onen nešťastný pomnichovský odsun tak pořádně neučinili ještě Italové a Francouzi, o Němcích ani nemluvě. Nicméně oni nežijí z jakékoliv potřeby se navzájem omlovat.

A nauč se aspoň trochu gramatiku, ty Hrabale.

fuck…