Raději nechám hodnocení povolanějším.
Ani nebudu psát o člověku, který měl k rudochům také blízko a který se tohoto dne, ovšem už před 168 lety narodil.
Přesto se to rudochů a jejich vítězného února týkat bude.
25. února 1952 byl totiž vložen první kámen do podloží Stalinova pomníku na pražské Letné. A o tom, že to souzi a soužky braly skutečně vážně, svědčí i fakt, že v základech pomníku bylo zabudováno 23 základních kamenů z nejrůznějších míst republiky – kromě jiného z Ležáků, ze Řípu, ale i kus ze Staroměstské radnice či dokonce z nejstarší slovanské baziliky na Velehradě. Inu, takřka druhé Národní divadlo! Jen ta veřejně sbírka se jaksi nekonala. Že by se někdo bál, jak by dopadla?
Trvalo tři roky, než byl pomník odhalen, a pouhých deset a půl roku, než skončil po odstřelu částečně na dně Vltavy, částečně jako zavážka.
Bylo to dílo vskutku megalomanské, vždyť jeho celková váha činila 17 000 tun a složen byl z více než 230 bloků rochlické (nebo chcete-li liberecké) žuly z Ruprechtic a Rochlic u Liberce. Z velmi dekorativního nerostu a jednoho z našich nejznámějších a nejkrásnějších ušlechtilých kamenů. Porfyrický biotitický granit se střednězrnitou základní hmotou má díky růžovým paprskům ortoklasu draselného, neboli živce, kterými je protkán, charakteristickou šedorůžovou barvu.
15,5 metru vysoko měl generalissimus vystrčené moudré vůdcovské čelo a za ním se do délky 22 metrů shlukla ona pověstná „fronta na maso“, v níž nesměl chybět dělník, rolník, pracující inteligent a samozřejmě voják. Stavba monumentu přišla na 150 milionů korun, což byly tehdy i dnes takřka nepředstavitelné peníze, samotná demolice pak stála další 4 miliony a bourat se muselo několik dní, protože bez rizika pro okolí prostě pomník odstřelit nešel. Podle pamětníků se spotřebovaly asi 2 tuny trhavin a přes dva tisíce rozbušek.
A proč existuje jen nemnoho fotek z likvidace? Demolice se nesměla fotit, ani natáčet, a dokonce se o ní nesmělo oficiálně ani mluvit.
Jako kdyby největší skupinové sousoší v Evropě zkrátka nikdy neexistovalo.