V loňském roce byl konečně odhalen v Libni důstojný pomník, úprav doznala krypta v Resslově ulici. To jsou nejvýznamnější změny, k nimž v souvislosti s výročím atentátu došlo. Ohlášené nalezení údajně skutečného Heydrichova Mercedesu v září loňského roku ve stodole nedaleko Hradce Králové utichlo stejně rychle, jako do médií prosáklo.
Nechci zde spekulovat ani o skriptech Úvod do toxikologie, jejichž autorem je docent Jaroslav Prokeš a kde se píše, že „Velmi zajímavý fakt byl odtajen nedávno v Británii. Z něj je jasné, že botulotoxinu bylo použito v granátu, kterým byl zraněn R. Heydrich československými parašutisty Gabčíkem a Kubišem 27. května 1942 v rámci akce Anthropoid. Šlo o protitankový granát vzor 73 . V horní části granátu byl izolovaně obsažen právě botulotoxin. Prostředek vyrobilo Vojenské výzkumné středisko v Portonu UK.“ Botulotoxin byl sice v době protektorátu opravdu použit jako „bojový prostředek“. Generál Eliáš, tehdejší předseda protektorátní vlády hostil nakaženými chlebíčky špičky kolaborantských médií, ale jeho použití v „Kubišově bombě“ vylučuje několik maličkostí. Předně střepinami z téže bomby jako Heydrich byl zasažen i sám útočník – Jan Kubiš, u kterého se žádné příznaky otravy neprojevily. A otráveni nebyli ani náhodně zasažení cestující z tramvaje číslo 3.
Rád bych však připomněl, že hrdinství parašutistů se odrazilo v několika filmech, které byly od 27. 5. 1942 natočeny. Prvenství patří německému režisérovi Fritzu Langovi (mimo jiné autorovi slavného filmu Metropolis), jenž již v roce 1943 natáčí v emigraci v USA film Hangmen also Die! Spíše než věrnou rekonstrukcí průběhu celé akce je tento film působivým válečným thrillerem, který ve své době fungoval i jako protinacistická propaganda.
Překvapivě dlouhou pauzu, kdy filmaři o tento nesporně zajímavý námět neměli zájem, ukončil až Jiří Sequens v roce 1964. Jeho Atentát je bezesporu nejvěrnějším zaznamenáním událostí samotného atentátu, doby jeho příprav i toho, co následovalo. Drobné historické nepřesnosti a úmyslné pozměnění jmen některých aktérů je asi to jediné, co lze filmu vytknout.
Podobně dokumentárně zpracovaný byl samotný útok v jinak propagandě poplatném Vávrově snímku Sokolovo z roku 1974.
Napodobit Sequensův Atentát se pokusili v roce 1975 Američané pod taktovkou Lewise Gilberta (do té doby se mohl pochlubit například bondovkou Žiješ jen dvakrát, či válečným Potopte Bismarck!). Akční podívaná je vykoupena řadou historických nepřesností a omylů, k nimž patří i závěrečná scéna, kdy se v kryptě plné vody Gabčík s Kubišem vzájemně zastřelí. Ani skutečnost, že na Heydrichův vůz atentátníci čekají někde na Smíchově, zatímco Heydrich jede z Panenských Břežan podle Vltavy, příliš se skutečností nekoresponduje. Ale nešť! Jen jim nemusela jít od úst pára, protože koncem května bývá v Praze většinou teplo…
Dokumentární Opus pro smrtihlava se navzdory době svého vzniku – v roce 1984 – poměrně dobře vypořádal s ideologií. Jisté úlitby vládnoucí „státostraně“ sice v komentáři zazní, ale jsou bohatě vyváženy množstvím autentických filmových záběrů.
Krátce po revoluci v roce 1992 natočil „hraný dokument“ SS-3: Atentát na Heydricha režisér Jan Kaplan, jemuž odborně radil badatel Jaroslav Čvančara.
Sice podobně jako Operation Daybreak přesunul místo atentátu z již přestavěné libeňské zatáčky, ale zvolil alespoň vzhledově podobnou lokalitu nad Prašným mostem na Brusnici.