Přesto se jedná o událost zaznamenáníhodnou. Vždyť armádní počty se po ukončení mobilizace zastavily na čísle 1 128 000 osob. Z toho bylo 48 000 důstojníků a 9000 rotmistrů. Vojáci disponovali více než třemi stovkami tanků, pěti tisíci děly či takřka tisícovkou letadel. Kromě toho se mohli opřít o podporu částečně vystavěné linie pohraničního opevnění. Dokončeno a většinou i (alespoň částečně) vyzbrojeno bylo 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých.
Současně s vyhlášením mobilizace bylo ustanoveno Hlavní velitelství, které zpočátku sídlilo v (dnes už pražských) Klánovicích, o tři dny později se přesunulo do Vyškova. Nejvyšší velitel, armádní generál Ludvík Krejčí, sídlil spolu s operačním oddělením štábu na zámku v Račicích nedaleko Vyškova.
Co vojáci ze strany Německa očekávali? Za nejpravděpodobnější variantu útoku byl považován úder ze severu z oblasti Liberce a současně z jihu směrem na Pardubice a Havlíčkův Brod. Velení s ohledem na tato rizika modifikovalo variantu obrany a posílilo armádní uskupení v severních a jižních Čechách a na jihozápadní Moravě.
Větší část Čech měla být bráněna I. armádou, kterou tvořilo 11 divizí a 1 brigáda. Její velitelství sídlilo v Kutné Hoře a v čele stál armádní generál Sergej Vojcechovský. Ten chtěl v případě konfliktu vést tzv. pružné obranné boje s předpokládaným následným ústupem na východ. První ústupová příčka obrany, která měla armádu zajišťovat v případě jejího odchodu na východ, se táhla od Liberce k Mělníku, obloukem na západ obcházela Prahu a po Vltavě se táhla až k Týnu nad Vltavou.
II. armáda, tvořená 4 divizemi, působila na severní Moravě mezi Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě. Velel jí divizní generál Vojtěch Luža, který sídlil v Olomouci. Hlavním cílem tohoto uskupení bylo v případě konfliktu přehradit možné útočné směry německé armády u Zábřehu a u Bruntálu. Za méně pravděpodobné, byť armádou nepodceňované, bylo riziko útoku i polských jednotek na severu.
9 divizí IV. armády mělo nejprve hájit pouze Moravu, posléze jim však bylo určeno hájit i úsek na západě až k ohbí Vltavy, na severu k Vyššímu Brodu a na východě k Devínu. V čele tohoto uskupení byl armádní generál Lev Prchala.
Kromě zmíněných postavení jednotlivých armád začala okamžitě po vyhlášení mobilizace výstavba dvou vnitrozemských obranných linií. Výstavbu „druhé vnitrozemské obranné příčky“ v linii Králíky – Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava měl na starosti divizní generál Robert Rychtrmoc, za výstavbu „třetí obranné příčky“ na trase Opava – Hranice – Holešov – Napajedla – Kúty zodpovídal armádní generál Josef Bílý.
Obrana Slovenska a Podkarpatské Rusi spadala do kompetence III. armády, tvořené 7 divizemi. Její velitel armádní generál Josef Votruba si za své sídlo zvolil Kremnicu. Úkolem této armády bylo bránit se především očekávanému útoku ze strany Maďarska.
S ohledem na nepředvídatelné okamžiky, vytvořilo Hlavní velení tzv. ústřední zálohy. 9 divizí vševojskových svazků bylo nasazeno na všech místech, kde mohlo dojít k prolomení obrany. Jednotlivé divize tak působily na rozhraní jižní Moravy a Slovenska, jihozápadní i severovýchodní Moravě i ve východních Čechách.
K zálohám patřila i letecká brigáda vyzbrojená těžkými bombardovacími letouny, které měly působit ve spolupráci s bojovým letectvem jednotlivých armád. Navíc bylo vše připraveno pro přijetí dvou perutí francouzského letectva, které měly podle spojenecké smlouvy z roku 1934 do Československa v případě války přiletět.
Smutný konec vyzbrojené, vycvičené a odhodlané armády je dostatečně znám, stejně jako všechny důsledky, k nimž postoj velmocí vedl.
