Je to sice již drahně let zpátky, ale ještě pořád vidím rudě, když si vzpomenu na pražskou stavební firmu, které jsme svěřili obkladačské práce v koupelně, na WC a bohužel i položení atypických dlaždic do předsíně.
Patřím k lidem, kterým trvá poměrně dlouho, nežli se vytočí. Ale poté, co jsem zjistil, že obkladačkám v koupelně „tak trochu“ ujíždí vzorek, že nově obložená zeď na WC vypadá jako zeď nářků a spárovací hmota se i po týdnu stále drolí, rozhodl jsem se, že si se zmíněnými umělci popovídám. Mé rozhodnutí ještě utvrdila skutečnost, že na dlaždice v předsíni jsme díky důmyslnému systému dutin ukrytých pod nimi mohli hrát jako na xylofon.
Co mi ovšem vyrazilo dech a na co dodnes vzpomínám jako na ukázku příkladného jednání českého kapitalisty stojícího s čistýma rukama na zlatém dně?
Jeden z polírů poté, co jsem mu výše popsané nedostatky předestřel, s nehraným úžasem vystřihl odpověď prozrazující léta intimního soužití s OPBH: „Teda kdybych věděl, že jste takovej šťoural, tak vám tam pošlu někoho, kdo umí obkládat líp. Ale měl byste to dvakrát tak drahý!“