Ne, neměl.
Z jedné z nejbohatších zemí udělali bolševičtí pohůnci chudého příbuzného, a to navzdory heslům, jak už příští pětiletka povede k ráji na zemi. Ten se však nikdy nedostavil, protože ho vždycky někdo sabotoval – kulaci, kněží, revanšisté, máničky, zrádci a zaprodanci… Kdyby nebylo těchto pochybných individuí, už dávno by Československo pod moudrým stranickým vedením přece ukázalo západním „kapitálistům“ záda… Výsledek? Šedá města, domy za dřevěnými lešeními, aby na chodce nepadaly kusy omítky či zdí, v obchodech jen to nejnutnější a to ještě občas, za každým druhým rohem fízl… Přesto jsme byli v novinách, rozhlase i na obou televizních programech přesvědčováni, jak skvěle se nám žije, jak naše ideologické imperialistické soupeře doháníme a předháníme.
Pak přišel listopad 1989.
Tehdy jsem se skoro neodtrhl od fotoaparátu. Fakulta, Václavák, Špálovka, Galerie u Řečických, Mánes, Letná (ještě teď je mi zima, jak tam strašně mrzlo…), ježdění po „vlastech českých“, generální stávka, během níž mi došel film a nový nebylo kde koupit… volba prezidenta, mezitím Vánoce… po Novém roce rychle sepsat diplomku… a dohnat to, co se oficiálně nesmělo 40 let říkat… přednášky lidí, kteří už zase směli vkročit na akademickou půdu… státnice… vojna … byl jsem jedním z posledních Čechů, kteří sloužili na Slovensku… Prešov a jeho okolí však za těch devět měsíců stál… a pak už běžné starosti … práce … bydlení … děti…
Dvacet let, pro mě okamžik, pro moje potomky už dějepis. Události srovnatelné s první světovou válkou… I ty fotky jsou přece jenom černobílé.