Přestože se v celé „trilogii" objevila celá řada míst, adres, ulic a domů, je třeba mít na paměti, že v žádném případě nejde o vyčerpávající a ukončený seznam. Jsou to pouze místa na území hlavního města, které sice sehrálo v událostech hlavní roli, nicméně nikoliv roli jedinou.
Je to však především malá splátka všem zúčastněným, na něž se po dlouhou dobu nesmělo oficiálně příliš vzpomínat. A také je to základ pro připravovanou rozsáhlejší publikaci, v níž bych rád zmapoval osudy všech pomocníků…
Terezie Kasperová, manželka plukovníka pěchoty Bohdana Kaspera, popraveného už v říjnu 1941, ukrývá počátkem května několik dní ve svém bytě na Velvarské ulici 1630/75 nadporučíka Adolfa Opálku. Válku jako zázrakem přečkala a zemřela v roce 1978.
S manželkou a dvěma syny bydlel v domě ve Václavkově ulici v čísle 835/18 penzionovaný středoškolský profesor Josef Ogoun, který na dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské učil před válkou jednu z dcer Petra Fafka. Od 19. května 1942 u Ogounů bydleli Gabčík s Kubišem a zřejmě odsud i vyrazili ráno 27. 5. 1942 do Libně. Ogounovi se dožili konce války. Pamětní deska na fasádě „jejich" domu připomíná, že zde 5. 5. 1945 padl Vladimír Jedlička. Ale to je už jiný příběh.
Na Sokolovské třídě 7 bydlel MUDr. Břetislav Lyčka, který kromě jiného před Vánocemi 1941 ošetřil Josefu Gabčíkovi palec na noze, jenž si Gabčík poranil při seskoku. V jeho bytě se konaly i některé z porad sokolské organizace Jindra. MUDr. Lyčka se těsně před zatčením 21. 7. 1942 zastřelil v Ouběnicích nedaleko Příbrami, jeho ženu ukrývala Anna Letenská, již to stálo život.
Tři týdny zásoboval parašutisty potravinami hostinský František Jarolímek, který bydlel v Primátorské ulici, kde provozoval i zahradní restauraci. Maso získával od řezníka Bohumila Vosmíka, pečivo od pekaře Josefa Kyncla. Potraviny předával policejnímu komisaři Miloslavu Nečáskovi a přísná konspirace zajistila, že netušil, komu jsou určeny. Díky tomu válku přežil a pohostinství na této adrese stále funguje.
Předseda sboru starších pravoslavné církve a aktivní odbojářský pracovník Jan Sonnevend bydlel v Konviktské 998/15. Spolu s Petrem Fafkem, který jej požádal o spolehlivý úkryt pro parašutisty, vybrali kryptu kostela sv. Cyrila a Metoděje. Jan Sonnevend byl 4. 9. 1942 zastřelen na Kobyliské střelnici.
Bohumil Vosmík, známý libeňský řezník, žil v Zenklově 113 (tehdy od roku 1940 pojmenované Kirchmajerova), dodával prostřednictvím Františka Jarolímka parašutistům maso. Zatčen a na Kobyliské střelnici popraven již 24. června 1942 byl nejen on, ale i manželka Anna, dcera Božena, synové Bohumil a Oldřich, snacha Alžběta i pomocník v obchodě Václav Mihula.
V domě vedle prodejny Baťa na Sokolovské ulici 570/310 žila rodina Hofmanů. Bratři František a Jiří byli nejbližšími spolupracovníky Anthropoidu. Kabát, kterým Gabčík zakrýval na místě atentátu svůj Stengun, byl právě Jiřího Hofmana. Hofmanovi navíc údajně jeli spolu s oběma parašutisty s nákladním vozem plným nábytku prozkoumat trasu z Prahy do Panenských Břežan.
Na počátku května přivedl náčelník Sokola Podolí Václav Seliger rotného Jaroslava Švarce do bytu Karla Riesse. Po několika dnech Švarc z bytu v Podolské ulici 88 odchází, ale zanedlouho se na stejnou adresu vrací. Tentokráte do bytu Antonína Sochůrka.
V bytě dělníka z Janečkovy zbrojovky Oldřicha Frolíka v Kvestorské 337/5 byly ukryty zbraně, granáty i některé další věci patřící parašutistům. Kromě jiného zde gestapo objevilo i ramenní opěrku Gabčíkova Stengunu. Frolíkovi se při zatýkání podařilo utéci, ale 15. 9. 1942 byl dopaden a v lednu 1943 v Mauthausenu popraven.
Náčelník Sokola Michle Jaroslav Pechman žil v Hanusově ulici 1025/9. Již v říjnu 1941 založil spolu s Janem Zelenkou-Hajským odbojovou skupinu „Říjen". Když si pro něj gestapo 5. 10. 1942 přišlo, stačil se otrávit. Zbytek rodiny – manželka Marie a syn Jaroslav – i strýc Václav Pokorný, byl popraven v lednu 1943 v Mauthausenu.
Z podolského azylu se Jaroslav Švarc přesunuje do Školské ulice 7 k prokuristovi Bohumilovi Zadákovi. Prokurista Zadák zůstane naštěstí neprozrazen a válku přečká.
Kaplan chrámu sv. Cyrila a Metoděje ThDr. Vladimír Petřek žil v domě v Gorazdově (tehdy Podskalské) ulici v čísle 356/39. Svůj život položil na střelnici v Kobylisích. Manželka i dcera Jiřina poměrně překvapivě válku přečkaly.
Dalším ze „sokolských" míst, jež jsou spojena s účastníky atentátu, je prosecká sokolovna. Od roku 1942 až do konce války bylo v jejím kuželníku ukryto několik granátů a součásti oblečení Josefa Gabčíka a Jana Kubiše. Správce sokolovny Jan Nový zde údajně oba muže nechal i několikrát přespat.
K přímému setkání skupiny Anthropoid a škpt. Václava Morávka, jednoho z trojice legendárních „Tří králů", došlo v bytě Ludmily Peršínové na Staroměstském náměstí 478. Na vzájemné spolupráci se však muži nedohodli.
Jaroslav Švarc, Josef Valčík a Jan Kubiš bydleli společně několik dní u Marie Svobodové na Malostranském náměstí 260/11.
Známý pražský restauratér a nájemce restaurace v Obecním domě Jaroslav Vašata dával Gabčíkovi s Kubišem potravinové lístky. Zároveň je nechal několikrát přespat v prostoru za varhanami. Třetí parašutista, Josef Valčík, od něj dostal oblek.
U Slavomíry Čechové se v Pecháčkově ulici č. 3 na Smíchově na jaře 1942 několik dní ukrývali Josef Bublík a Jan Hrubý. Jejich ubytovatelka se osvobození dočkala.
V bytě manželů Alžběty a Augustina Šenoldových na Vršovické třídě 887/12 se konají konspirativní schůzky vedoucího odbojové organizace Jindra Ladislava Vaňka a parašutistů. Zatímco Vaněk si kolaborací s gestapem zachrání život, Šenoldovi jsou v srpnu 1942 zatčeni a v lednu následujícího roku popraveni.
V rohovém činžáku v Schnirchově ulici se v čísle 2 v bytě Vladimíra Tichoty ukrýval Josef Valčík a několikrát zde zřejmě přespal i Josef Gabčík.
Na přelomu let 1941 a 1942 se na statku Miloslava Vojtěchovského scházel Anthropoid s Vaňkem-Jindrou. Statek ve Starostrašnické ulici byl mimo centrum města, a i proto patřil k hlavním pilířům odbojové činnosti. Miloslava Vojtěchovského zatklo gestapo hned po akci v Resslově ulici a 30. června byl v Kobylisích popraven. Dnes není po statku ani památky. Celá oblast se díky výstavbě podzemní dráhy zcela změnila a ulice byla stanicí metra Strašnická rozdělena na dvě části, z nichž ta, kde se v čísle 12 Vojtěchovského statek nacházel, byla pojmenována Ke Strašnické.
V karlínské Rustonce pracoval Antonín Oktábec, aktivní pomocník parašutistů, svoji ordinaci zde měl i MUDr. Lyčka. Podle jedné domněnky, ale patřící spíše do říše fantazie, zde byl dokonce v Lyčkově ordinaci ošetřován zraněný Jan Kubiš… Dnes na místě velké továrny stojí pouze komín.
Jak to zpívá Honza Vyčítal? „Horečně se potí záda a ruka už Stengun skládá, Mercedes se blíží od Břežan…" Zatáčka Na Vychovatelně. Po atentátu zde Němci nechali postavit Heydrichovi památník. Ihned v květnu 1945 byl samozřejmě odstraněn. Poté se občas objevily snahy postavit zde pomník parašutistům, ale nebylo dost politické vůle. Důstojný pomník byl odhalen až letos v květnu. Po více než 65 letech! Pamětníci si snad ještě vzpomenou, že zde byla tramvajová smyčka, na které stál stánek, kde se prodávala skvělá sekaná. Zmizela nejen smyčka a stánek, ale i celá původní zatáčka se ocitla pod úrovní okolní nové mimoúrovňové křižovatky. Ani tramvaje do kopce nejezdí, Gabčík by tedy nemusel mít obavu, že by mohl zranit některého z cestujících. Ovšem atentátníci by se zde už nenápadně neschovali a ani Heydrichův vůz by rozhodně v zatáčce nezpomaloval… Jako němý svědek atentátu se na pravé straně směrem na Prosek v křoví ukrývá stále takřka nezměněn transformátor, který je patrný na všech dobových fotografiích.
Při honičce s Heydrichovým řidičem Johannesem Kleinem vběhl Gabčík do řeznického krámu Františka Braunera ve Valčíkově ulici 1153/22 (tehdy samozřejmě Na Zápalčí). Obchod však neměl druhý východ vzadu, a tak došlo k přestřelce, během níž Gabčík Kleinovi prostřelil nohu a poté utekl směrem k Trojskému mostu a odtud se dostal do vinohradského bytu Fafkových.
„Šílený cyklista" se zakrvácenou tváří – Jan Kubiš se podle svědků před libeňskou sokolovnou srazí s neznámou ženou, která přechází ulici. Porazí ji, ale sám ještě dokáže pádu zabránit a pokračuje dál v jízdě…
U Baťova libeňského obchodu na Zenklově ulici 286/26 odstavil směrem do postranní ulice zraněný Kubiš zakrvácené kolo a vydal se do nedalekého bytu rodiny Novákových.
Tisíce zvědavců nahlížely ve spodní části Václavského náměstí do výlohy obchodního domu Baťa. Gestapo zde vystavilo všechny věci nelezené na místě atentátu s výjimkou Gabčíkova stengunu.
V kině Flóra na rohu Orlické a Vinohradské ulice shlédli po atentátu v doprovodu sester Fafkových Gabčík s Kubišem film Posvátná dýka. Zajímal je především týdeník, v němž Němci opět předváděli zajištěné věci a pátrali po někom, kdo je zná.
Do monumentálního Petschkova paláce v ulici Politických vězňů 929/20 (v letech 1757 – 1946 Bredovská) si nešel 16. 6.1942 Karel Čurda uložit peníze. Palác už dávno nebyl bankou, ale hlavním sídlem pražského gestapa a Čurda svým udáním rozjel zatýkací mašinérii, na jejímž konci byly stovky mrtvých.
Nejvýznamnější památka heydrichiády – pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Do zdejší krypty, z níž živí nevyjdou, se začali parašutisté scházet již den po atentátu. 28. 5. přišel jako první Jaroslav Švarc, v dalších dvou dnech Jan Kubiš a Josef Valčík. Posléze je doplnili Jan Bublík, Jan Hrubý a Adolf Opálka. Jako poslední dorazil Josef Gabčík. Do kanceláře kostela je přiváděl Jan Zelenka-Hajský.
Ještě v 90. letech se dolů do krypty vstupovalo po schodišti, po kterém 18. 6. 1942 vnikli dovnitř příslušníci SS a gestapa. Později uvnitř vznikl probouráním stěny pod kostelními schody z ulice Na Zderaze Národní památník heydrichiády. V přilehlém domě č.p. 9 bydlel Matěj Pavlík, neboli biskup Gorazd, ale také kostelník Václav Ornest, který byl spolu manželkou Františkou a dcerou Miluší popraven 24. 10. v Mauthausenu stejně jako druhý kostelník Karel Louda a jeho žena Marie, která byla sestrou Václava Ornesta.
Na Kobyliské střelnici, která leží v těsné blízkosti Střelničné ulice, jež spojuje Kobylisy a Ďáblice, byli popraveni mnozí vlastenci, a to jak v době heydrichiády, tak i po ní. Celkem zde padlo 546 osob včetně předsedy protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše, spisovatele Vladislava Vančury, rodiny Vosmíkovy, Aloise Čikla, Jana Sonnevenda, Vladimíra Petřka, biskupa Gorazda a mnoha dalších.
Je smutné, že před nedávnem dřevěný kříž na místě poprav zmizel. Spekulovalo se, že jej někdo odcizil, leč skutečnost je možná ještě více šokující – kříž doslova uhnil stářím… Nyní už je ale na místě kříž nový.
Do ústavu soudního lékařství a toxikologie v Studničkově ulici 4 byla převezena těla všech sedmi obránců z kostela sv. Cyrila a Metoděje. Bylo to i místo, kde byly uloženy jejich preparované hlavy. Ty byly 20. 4. 1945 odvezeny neznámo kam. Jedna z možností, o níž se spekuluje, je, že byly zničeny při leteckém útoku na vlak, který je převážel do Německa.
Ďáblický hřbitov – zde byly ve fingovaném dětském hrobě číslo 134 ukryty kombinézy a jeden z padáků skupiny Anthropoid. V červnu 1942 pak byly do společného hrobu vhozeny ostatky parašutistů. Paradoxně na stejné místo byli později pohřbíváni popravení nacisté a zrádci, ještě později sem komunisté pohřbívali oběti svého teroru.
V kadeřnickém krámku, který měl ve Zborovské ulici v čísle 1118/16 Jan Kalousek, byl 17. 5. 1945 zadržen a zatčen Karel Čurda.
Nebránil se.
Možná jej přece jen dostihlo svědomí…