Stačilo otevřít počítač, přečíst hlavní zprávy a hned jsem byl dokonale na zemi. Odboráři držící pod krkem spoluobčany jako rukojmí si vydupali svoje nemravné výhody, čímž se vláda, doteď se honosící titulem úřednická a nepolitická definitivně proměnila v poskoka stranických sekretariátů.
Cyril zřejmě nasadí tretry a uteče z Prahy do Hradce, Ropotamo by rád zůstal v politice, ale nikdo ho nechce…
Zkrátka volby se blíží a kampaň se už rozjela. Předvolební billboardy svým obsahem plně zapadnou do toho, co na chodnících odhalil pomalu odtávající sníh, do ulic vyrazí modré sanitky, na internetu vznikají hanlivé stránky politických protivníků, kdekdo se přiživuje na památce TGM, socani si fotí své odpůrce a žalují nejvyšší státní zástupkyni, že je chce někdo vypískat, Škromach slibuje-neslibuje peníze, Paroubek uděluje moudra sportovcům, slibuje, že děti budou opět rozumět slovenštině, průzkumy veřejného mínění hlásí drtivé oranžové vítězství a sociální demokracie už porcuje ještě po dvoře běhající prasátko a rozděluje si vládní křesla…
Nejdůležitější není odbornost, ale servilita.
Ministrem zahraničí má být člověk, o kterém nelze říci, zda skutečně hájí zájmy vlastní země, finance bude znovu (!!!) řídit právník bez ekonomického vzdělání, který sice umí ušetřit z platu pět milionů, ale jehož jedinou dovedností je naprostá a bezvýhradná loajalita dovedená až k absurditě. Všemu pak bude kralovat odborník nad odborníky, restauracemi a jídelnami protřelý filištín, jenž i rychlobruslařky naučí skákat alespoň trojitý salchow.
Platí-li de Maistreovo: „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“, začínám pochybovat, zda chci k takovému národu patřit.