Už jsem se chtěl radovat, že po zdrcujícím výsledku, připomínajícím onen slavný Montgomeryho devadesátiprocentní úspěch u Arnhemu, nebude o Jiřím Paroubkovi slyšet. Leč mýlil jsem se.
Ne, aby zpytoval svědomí a pátral po skutečných příčinách. Hledá viníky všude možně ve svém okolí, jen tu hlavní příčinu jaksi cudně přehlíží. Raději apeluje, že „je potřeba si nastavit zrcadlo (a nemusí nikdo nutně jít cestou sebereflexe, kterou jsem se vydal já (sic!)“.
Za desetiprocentní pokles hlasů prý nemůže nabubřelé a arogantní papalášské chování, ale pravicová média.
Za ztrátu cca 500 000 voličů nemůže nekritická víra v předvolební průzkumy veřejného mínění, ale vycházení z „optimistických celostátních průzkumů, a nikoliv těch, které se blížily volební realitě mnohem více“.
Za ztrátu výsadního postavení na špici české politické scény nemůže velkohubé chvástání, které se už zkrátka nedalo poslouchat, ale zřejmě jen nešťastná shoda okolností.
Spíše než nastavovat zrcadlo členům ČSSD by si expředseda měl do čela nechat namontovat zpětné zrcátko (stačilo by i z Babety – ostatně, kdo z vás to má?), aby viděl, jak moc to za sebou zvoral.