Burian byl však i mistrem jazykových hříček. Rád využíval například paronym, tedy slov, která si jsou sice formálně podobná (v některých případech lze rozdíly spatřit pouze v psané podobě), ale významově jsou naprosto odlišná. Ústy pana Ducháčka například hlásil: „Pozor, jde sem stará Existence!“
Zatímco Burian s jazykem kouzlil úmyslně, česká média jsou podobnými perličkami zaplevelována neúmyslně. Není rychlejší cesty k novinářovu ztrapnění se v očích vzdělanější části čtenářů, než je použití méně frekventovaných slov v nesprávném významu.
Takových slůvek, která by se dala zaměnit, sice není příliš mnoho, nicméně na pořádnou ostudu stačí. Zkuste adaptovat dítě, nebo při stavbě stropu použít namísto hurdisky hurisku (to by se vám tato muslimská milostnice asi příliš nepoděkovala).
Představte si to pozdvižení, kdyby ministerstvo zahraničí předávalo protestní notu, a co by asi udělalo s útočníky, kdyby obránci použili kánon? A jak by se tvářil průměrný fanoušek pražské Slávie na sjezdu slavistů? Skandoval by i tam: „Smrt Spartě“?
Rovněž na chirurga, který právě z těla pacienta odstranil cistu, by byl patrně zajímavý pohled, protože by jistě nechápavě vrtěl hlavou a přemýšlel, kde jen mohl ten člověk v těle vzít bronzovou, případně proutěnou nádobu, jejíž funkcí bylo sloužit především jako vědro.
Osobně bych se velmi rozmýšlel přijít, kdyby mě hudebníci nebo právníci pozvali namísto kasace na kastraci, stejně tak bych váhal navštívit přednášku, ve které bych měl slíben hysterický exkurs do dějin cizího jazyka a v níž by přednášející citoval několik pro tuto řeč charakteristických idiotů.
P.S. 90 % uvedených příkladů se v českých médiích skutečně objevilo.