Už sama představa, že se práva na ochranu osobnosti domáhá usvědčený podvodník, mi navozuje husí kůži. Ta je však o hodně tenčí, než je kůže hroší. Tu totiž musí mít každý, kdo, jak se s nadsázkou říká „za prase“ vystudoval školu, jeho podvod vyšel najevo a on přesto dál s tvrdošíjností buldoka bude hájit svoji čest.
Rychlostudující dámy a pánové se přece potupení vlastní cti bát nemusí. Sami se dobrovolně a bez jakýchkoliv skrupulí vydali cestou podvodu. A s čím se dá poměřovat darebákova čest?
Proč se ale já, jako občan a volič nemám dozvědět, kdo z politiků, soudců či policistů nehraje fér? Proč mám sice právo volit, ale nemám už právo vědět, koho mi jednotlivé partaje nabízejí? Že to je podvodník, lump a gauner s prošlou zárukou? Chci mít jistotu, že člověk, který za mně v parlamentu mluví, vystudoval školu regulérně, zápočty mu psali žijící učitelé a jeho kvalifikační práce nebyla napsána písmem Times New Roman velikosti 18 o řádkování 3, aby vůbec šla svázat.
Netoužím po skalpu falešných magistrů či doktorů, ale chci vědět, jestli u soudu rozhoduje skutečný právník, nebo jen amorální rychlokvaška. Jestli v policejní služebně sedí člověk se znalostí práva nebo desperát se znalostí knih soudce Lynče a s rychlostí pobožného střelce. Jestli v parlamentu zasedají aspoň trochu slušní jedinci, nebo jen zdivočelí podfukáři…
Zveřejnit jméno, odebrat titul! To je jediná šance, jak ještě zachránit, co se dá. Pokud zůstane vědomé podvádění nepotrestáno, můžeme už skutečně definitivně stáhnout oponu a nechat posledního zhasnout…
Nebo snad mám dětem vysvětlovat, že podvádět, lhát a krást se nemá, ale že se takové činnosti vyplácejí?
Podvodníků bychom se bát neměli.