Každému, kdo aspoň trochu ovládá český jazyk, je okamžitě jasné, co si má o pojmech pravý a levý myslet. To, co je pravé, je dobré, správné, cenné, lepší než to ostatní. Pravověrný člověk dodržuje určité zvyklosti, pravý diamant má na rozdíl od diamantu syntetického značnou cenu, tresty bývají udělovány po právu, chodíme se radit s právníkem, podáváme pravou ruku, kterou rovněž i přísaháme, dokonce většina světa jezdí a chodí vpravo.
K rýsování používáme pravítko. Při psaní se řídíme pravopisnými pravidly, podle nichž i opravujeme chyby, a snad nejvíce si ceníme pravdy. Být pravý je zkrátka něco dobrého, užitečného, něco, co je v pořádku.
Na druhou stranu pojem levý evokuje nešikovnost, neohrabanost, či přímo špatnost. Jsme-li nešikovní, máme obě ruce levé, a to paradoxně i tehdy, když jsme od přírody leváci. Ošidíme-li někoho nebo provedeme-li mu něco nečestného, udělali jsme na něj levárnu případně levotu. Odpovídáme-li, že se máme špatně, říkáme, že je to na levačku.
Ale pozor! Zvládáme-li všechno levou rukou, také se uznání nedočkáme, neboť náš úkol nevyžadoval pražádného úsilí a byl tedy pravděpodobně příliš lehký a nenáročný.
I po smrti budou leváci znevýhodněni, protože vyvolení budou sedět po Ježíšově pravé ruce.
Kořeny tohoto stavu lze hledat podle Etymologického slovníku jazyka českého v dávné minulosti, kdy většina lidí k jídlu, boji i dalším úkonům užívala pravou ruku, což bylo pokládáno za normální a náležité.
A jak se to všechno projeví v politickém přesvědčení? Nevadí, když je pravičák levák a levičák pravák? Smí levičák volit pravou rukou a obráceně? Může být levičák dobrým právníkem?
Nedejbože však, aby byl pravičák levák a k tomu ještě od přírody „levej na všechno“.
P.S. Autor tohoto článku sám tápe, kam se zařadit, protože sice píše pravou rukou, ale většinu ostatních činností vykonává rukou levou.