Rád bych se podělil o jednu věc, která mne v posledních letech ve spojitosti s filmem trápí. A tou je unifikace. Mám na mysli unifikaci samého aktu promítání.
Když ještě v Praze promítalo několik desítek kin, poznal pravidelnější návštěvník i poslepu, v jakém kině se nachází. Každý promítací sál měl svoji nezaměnitelnou vůni či charakteristické zvuky. Mohli bychom směle hovořit o specifickém geniu loci.
A tak si budu až do smrti v duchu dělit filmy do několika kategorií nikoliv podle jejich kvality, ale spíše podle míst, s nimiž je mám spojené. Sleduji-li na videu filmy Jeana Luca Godarda, Akiry Kurosawy či Martina Friče vynořují se mi vzpomínky na vrzající dřevěná sedadla bývalého klubu v Klimentské ulici. Tam jsem také poprvé viděl animovaného Krysaře, na jehož předpremiéru přišel i Jiří Barta, tam jsem získával aspoň základní přehled o vývoji filmového umění.
Legendární western Sedm statečných se mi pojí s kinem Kotva. Podobně tak Vetřelec, na nějž jsem se tajně "vetřel" tři roky před dovršením úředně povoleného diváckého věku, se širokoúhlým plátnem pražské Alfy. A mohl bych pokračovat… Laurel a Hardy, Chaplin, Burian, ale i vlk a zajíc z kresleného Nu pagadi – to všechno jsou vzpomínky na kino Hvězda, kino s „nepřetržitým" provozem, kam se v zimě chodili třeba na půl dne ohřívat důchodci…
Václavské náměstí vůbec bývalo „kinařskou" velmocí – Blaník, Jalta, Lucerna, Pasáž, Světozor, Letka, Praha, Paříž. Ale ani okrajové části Prahy nebyly ochuzeny o specifické promítací sály. Kina jako Odboj ve Vysočanech (kde jsem prožíval třeba japonskou katastrofu ve filmu Nad ostrovy nevyjde slunce, případně se nudil na povinných školních návštěvách sovětských či tuzemských velkofilmů), Dukla v Libni (její jméno je pro mě synonymem pohádky Honza málem králem), Moskva v Ďáblicích (jedno z mála kin, které již tehdy disponovalo dvěma sály a jehož malý sál mi dodnes evokují Soupeři Keith Carradine a Harvey Keitel), ale hlavně holešovické Ponrepo se všemi „pololegálními" promítačkami Voskovce a Wericha, Vlasty Buriana a dalších českých i světových starých filmů.
To všechno je dnes přehlušeno. Ani několikanásobný dolby digital surround či plátno velikosti házenkářského hřiště nedokážou eliminovat jediný zbývající vjem. Srkání coca-coly a vlezlý zápach popcornu.