Komunista nejhrubšího stalinistického typu, Gottwaldův zeť, iniciátor vzniku PTP, populista, lhář, zloděj, justiční vrah. Člověk neštítící se ničeho. To všechno a ještě mnohem více lze o tomto absolventovi právnické fakulty University Karlovy říci.
Už jako vysokoškolský student vstoupil v roce 1929 do KSČ a během čtvrtstoletí díky své politické angažovanosti i „výhodnému“ sňatku udělal výraznou kariéru.
Za války působil jako advokátní koncipient v Ostravě, než jej v roce 1942 zatklo (prý omylem namísto jeho šéfa) gestapo. Zbytek války strávil v Osvětimi a Buchenwaldu. V knize Alexej Čepička, šedá eminence rudého režimu, která vyšla v loňském roce, se objevují neověřené informace o jeho konfidentství.
Strmou politickou kariéru zahájil hned po skončení války, když se v roce 1947 stal ministrem vnitřního obchodu a okamžitě zahájil kampaň s odhalováním „ulitých“ velkoobchodních zásob. Za zásluhy obdržel důležitější místo – možná i proto, že mezi tehdejšími vrcholnými komunistickými pohlaváry, byl jeden z mála, kdo měl skutečně vystudovanou vysokou školu – stal se ministrem spravedlnosti. A z této doby pochází i věta, kterou vyslovil a ze které dodnes tak trochu mrazí: „ Poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné.“ (Dodnes se někteří jeho učenliví žáčci chovají naprosto stejně.)
A pak to začalo!
Škrtem pera zničil soudcovskou nezávislost, soudci byli vázáni různými obskurními nařízeními a vyhláškami. Jeho zásluhou sklouzla československá justice do naprostého morálního bahna, kde nerozhodovaly zákony a právo, ale pouze a jedině rudá moc. Vládcem u soudu se stal všemožný a ve většině případů všehoschopný prokurátor (viz např. J. Urválek či K. Vaš, jenž plynule přecházel z funkce prokurátora do role soudce a naopak).
Byl hlavou justice, která se neštítila na základě zákona č. 231/1948 (přijatého 6. 10. 1948) na ochranu lidově demokratické republiky odsuzovat k dlouholetým trestům i k trestům smrti, justice která znárodňovala, „rozkulačovala“, posílala na nucené práce a kradla ve velkém. Úspěšně se mu podařilo převést soudnictví spolu se spravedlností na druhou stranu zákona.
Když už byla jeho „mise“ na poli spravedlnosti splněna, oblékl v dubnu před 60 lety generálskou uniformu a stal se nechvalně proslulým ministrem národní obrany. Začal se chovat jako neomezený vládce ozbrojených sil, hledající svoji inspiraci mezi sovětskými maršály. Za jeho šéfování narostly vojenské výdaje během tří let z 9,5 miliardy korun (1950) na více než 99 miliard korun (1953) a československá armáda měla být do konce roku 1953 připravena na útok na západní Evropu. Snad jen díky Stalinově smrti nevypukla třetí světová válka…
Vrcholnou Čepičkovou zrůdností bylo založení pomocných technických praporů PTP, o nichž máme vinou Švandrlíkových humoristických knih zkreslenou představu. Jenže namísto směšného, ale svým způsobem rázovitého a férového majora Terazkyho vládli nad těmito tábory nucených prací většinou soudruzi, kterým zavelela strana a jejichž myšlenkové obzory nebyly, eufemisticky řečeno, příliš rozsáhlé.
Stalinova a Gottwaldova smrt pomalu odstartovaly Čepičkův pád. Křeslo nejvyššího vojáka si sice udržel až do roku 1956, pak byl však „potrestán“ funkcí předsedy Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci.
V roce 1963 jej vyloučili z KSČ a odeslali do důchodu.
Skutečně potrestán nebyl nikdy.
Lidé, na jejichž osudech se podepsal, alespoň na omluvu čekali marně.