Reklama
 
Blog | Pavel Šmejkal

Čekal jsem marně

Čekal jsem, zda si některé z médií vzpomene výročí zářijové mobilizace, které připadlo na včerejší den. Čekal jsem však marně. Události staré 72 let prostě nelákají tolik jako soudce, který dopravákům odmítne dýchnout, kauza Pandur či blábolení v parlamentu…

Přesto se jedná o událost zaznamenáníhodnou. Vždyť armádní počty se po ukončení mobilizace zastavily na čísle 1 128 000 osob. Z toho bylo 48 000 důstojníků a 9000 rotmistrů. Vojáci disponovali více než třemi stovkami tanků, pěti tisíci děly či takřka tisícovkou letadel. Kromě toho se mohli opřít o podporu částečně vystavěné linie pohraničního opevnění. Dokončeno a většinou i (alespoň částečně) vyzbrojeno bylo 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých.

Reklama

Současně s vyhlášením mobilizace bylo ustanoveno Hlavní velitelství, které zpočátku sídlilo v (dnes už pražských) Klánovicích, o tři dny později se přesunulo do Vyškova. Nejvyšší velitel, armádní generál Ludvík Krejčí, sídlil spolu s operačním oddělením štábu na zámku v Račicích nedaleko Vyškova.

Co vojáci ze strany Německa očekávali? Za nejpravděpodobnější variantu útoku byl považován úder ze severu z oblasti Liberce a současně z jihu směrem na Pardubice a Havlíčkův Brod. Velení s ohledem na tato rizika modifikovalo variantu obrany a posílilo armádní uskupení v severních a jižních Čechách a na jihozápadní Moravě.  

Větší část Čech měla být bráněna I. armádou, kterou tvořilo 11 divizí a 1 brigáda. Její velitelství sídlilo v Kutné Hoře a v čele stál armádní generál Sergej Vojcechovský. Ten chtěl v případě konfliktu vést tzv. pružné obranné boje s předpokládaným následným ústupem na východ. První ústupová příčka obrany, která měla armádu zajišťovat v případě jejího odchodu na východ, se táhla od Liberce k Mělníku, obloukem na západ obcházela Prahu a po Vltavě se táhla až k Týnu nad Vltavou.

II. armáda, tvořená 4 divizemi, působila na severní Moravě mezi Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě. Velel jí divizní generál Vojtěch Luža, který sídlil v Olomouci. Hlavním cílem tohoto uskupení bylo v případě konfliktu přehradit možné útočné směry německé armády u Zábřehu a u Bruntálu. Za méně pravděpodobné, byť armádou nepodceňované, bylo riziko útoku i polských jednotek na severu.

9 divizí IV. armády mělo nejprve hájit pouze Moravu, posléze jim však bylo určeno hájit i úsek na západě až k ohbí Vltavy, na severu k Vyššímu Brodu a na východě k Devínu. V čele tohoto uskupení byl armádní generál Lev Prchala.

Kromě zmíněných postavení jednotlivých armád začala okamžitě po vyhlášení mobilizace výstavba dvou vnitrozemských obranných linií. Výstavbu „druhé vnitrozemské obranné příčky“ v linii Králíky – Letohrad – Litomyšl – Žďár nad Sázavou – Želetava měl na starosti divizní generál Robert Rychtrmoc, za výstavbu „třetí obranné příčky“ na trase Opava – Hranice – Holešov – Napajedla – Kúty zodpovídal armádní generál Josef Bílý.

Obrana Slovenska a Podkarpatské Rusi spadala do kompetence III. armády, tvořené 7 divizemi. Její velitel armádní generál Josef Votruba si za své sídlo zvolil Kremnicu. Úkolem této armády bylo bránit se především očekávanému útoku ze strany Maďarska.

S ohledem na nepředvídatelné okamžiky, vytvořilo Hlavní velení tzv. ústřední zálohy. 9 divizí vševojskových svazků bylo nasazeno na všech místech, kde mohlo dojít k prolomení obrany. Jednotlivé divize tak působily na rozhraní jižní Moravy a Slovenska, jihozápadní i severovýchodní Moravě i ve východních Čechách.

K zálohám patřila i letecká brigáda vyzbrojená těžkými bombardovacími letouny, které měly působit ve spolupráci s bojovým letectvem jednotlivých armád. Navíc bylo vše připraveno pro přijetí dvou perutí francouzského letectva, které měly podle spojenecké smlouvy z roku 1934 do Československa v případě války přiletět.

Smutný konec vyzbrojené, vycvičené a odhodlané armády je dostatečně znám, stejně jako všechny důsledky, k nimž postoj velmocí vedl.

Srub M-18 Obora v Darkovičkách u Opavy. Jeho velitelem byl Jaroslav Švarc, jeden ze 7 hrdinů, kteří padli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje 18. 6. 1942.

Nejmodernější československý tank LT vz. 38 se kvůli Mnichovu do výzbroje naší armády nikdy nedostal. Přesto se v bojích osvědčil, bojoval ovšem za "fýrera". 

 

 

 

 

 

 

 

I dnes budí těžké opevnění respekt. Jako třeba MO -S 19 Alej v DarkovičkáchTisíce malých řopíků se boje nedočkaly. Toto je jeden z trojice nejvýše položených krkonošských bunkrů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po více než 70 letech stále stojí...a pomalu zarůstají...Rezavá výpusť granátového shozu v jednom z řopíků

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama