„Z teroristů chcete udělat odbojáře či veterány. A ještě si troufáte v předloženém návrhu uvést – a vláda toto znění schválila – že „činy a postoje těchto osob byly a jsou příkladem a závazkem pro další generace,“ rozhořčeně se ptá pléna Henlein. A jak je v ráži dodává: „Takovéto schvalování a oceňování násilí a teroru je už podle mého názoru na hranici trestní odpovědnosti. Kromě toho to je i varující důkaz, jakou hrozbou je současná vládní koalice pro Československou republiku a její občany.“
Z poslaneckých lavic mu horlivě přikyvují Josef Pfitzner či Karl Hermann Frank.
Že to je představa nadmíru bizarní, je snad jasné každému. Tedy i tomu, kdo dobu konce 30. let a dobu války na vlastní kůži neprožil. A přesto jde o skutečný citát. Nepronesl jej ovšem v československém parlamentu sudetoněmecký vůdce a učitel tělocviku Henlein v roce 1961, ale komunistická poslankyně a učitelka dějepisu (sic!) Semelová v českém parlamentu v roce 2011. Síla, co?
Že projednávání zákona o protikomunistickém odboji nebude lehké, se dalo předpokládat už dávno. Že s narůstajícími léty od listopadu 1989 roste komunistům sebevědomí a jejich výstupy jsou stále drzejší, je bohužel tristní důsledek oné sametovosti a hesla „nejsme jako oni“.
K smutným paradoxům doby patří i to, že stát vyplácí důchodcovským pohrobkům minulého režimu, kteří jej udržovali z moci svých tajemnických funkcí, estébáckých metod či milicionářských hodností, renty, zatímco ti, kteří proti režimu, jenž potlačoval základní lidská práva, bojovali, na spravedlnost stále čekají.
Jenže co s tím? Ostatně ani denacifikace poválečného Německa se nepovedla na 100 %…