Aj, před rokem předlouhým mudrc jeden již s názorem svým velice netypickým přikvačil a potřebu nám všem jej sdělit pocítil. Nyní v šlépějích jeho druhý duch mocný tedy kráčí.
Narodil se na svaté, bohaté Rusi syn Dmitrij. Rodná matička jej porodila, chovala a do plné dospělosti dochovala. Přítelem jeho nejvěrnějším stal se medvěd. A nebyl to medvěd ledajaký, ale medvěd ruský, ve svém brlohu zalezlý a tu a tam jen do světa na okamžik kratičký, dočasností zvaný, vycházející.
Mladičký Dmitrijek prospíval na těle a jeho bujná hlavička dospívala na rozumu, i začal si vyjížděti na dobrém koni do širého pole a v širém poli jal se zašlapávati mladá háďata. A s jeho statečností i výřečnost jeho rostla. Háďata dávno mu již nestačila, mužnost svoji bohatýrskou ukázati chtěl. I sedl tedy jednoho rána k stroji psacímu a celému světu najevo dal, že on svého medvěda za siláka stále považuje.
Měsíců pár uteklo, co zrníček písku v hodinách na carově stole se za hodinu přesype, a stalo se, jak svatý muž Dmitrij předpověděl. K brlohu medvědovu velká a zbraněmi kalenými vyzbrojená mocnost se blížila a dráždit jej činy svými začala.
Leč ticho, jen les šuměl, vlnky v řece se líně předháněly a listí na stromech se ve vánku lehkém pohupovalo.
„Proč nevstáváš, medvěde silný, medvěde můj?“ tázal se Dmitrij a maně vzpomněl na doby, kdy známý pěstitel kukuřice v sídle národů spojených polobotkou do stolu tloukl, až svět celý se před mužnou rukou jeho mužickou třásl.
Však ticho bobtnalo a stávalo se ještě tišším.
Tu Dmitrij neohroženě hordy cizáků předběhl, hlavu svoji do brlohu vstrčil a úlekem strnul.
V koutě ležela vypelichaná medvědí kůže, které z úst trčely zažloutlé tesáky.