„Půjdeme do zoologické zahrady,“ usnesly se korporativně minulou sobotu děti, které chtěly vidět čerstvě narozenou gorilku a zase (pokolikáté už?) krmit v dětském koutku stádo roztomilých koz.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Ale půjdeme pěšky přes Stromovku a stavíme se v Trojském zámečku.“
Děti obuly koloboty, bez nichž by přece obyčejná procházka byla snad až příliš ichtylní, manželka zabalila do batůžku větrovky a lahev s pitím a vyrazili jsme.
Už když tramvaj dojížděla k Výstavišti, zaregistrovali jsme na refýži větší než malou koncentraci lidí ve více než seniorském věku.
Pak mi to došlo.
Je přece 1. máj a to se na Křižíkově fontáně pravidelně houfují naši spoluobčané, kteří by rádi odletěli o pár desetiletí zpět. Ne z obyčejné lidské touhy být opět mladý, ale hlavně kvůli době, jež tu vládla.
Pionýři, pionýři, malované děti…
Nechtěl jsem tam jít, ale když jsme zaslechli tóny písní, které svého času pravidelně vysílala Stanice Hvězda, udělali jsme na cestě do zoo přece jen malou zacházku.
Zvědavost zvítězila!
Soudruh Gottwald do Ostravy pismo dluhe napsal…
Nemám komunisty rád, ale přiznám se, takřka jsem je litoval. Skupinky tu více, tu méně sveřepě se tvářících stařen a starců, kteří jako by čekali, až se z vodotrysků fontány vynoří temná loď převozníka Charóna, aby je konečně odvezla.
Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok…
Má to ale přece jen jedno pozitivní zjištění. Většina z přítomných volí komunisty chtě nechtě naposledy.
Bylo mi jich skutečně skoro líto.
Gorilí mimino splnilo očekávaní.
Kozičky taktéž.
Podvečerní deštík pak spláchnul rudou pachuť.
