Reklama
 
Blog | Pavel Šmejkal

Proboha a probohyni, za bukem či za bukyní číhá pediatra

Milé čtenářstvo, přátelstvo i posluchačstvo, jsem rád, že vás titulek přilákal a že věnujete několik minut tomuto pokusu o genderově vyvážený text. Nelekejte se, nečíhá na nás nějaké stvůrstvo, ale pouze další návrh, kterým bychom se měli řídit, aby nedocházelo k diskriminaci na základě pohlaví.

Již před časem jsem tu psal o problematice vztahu mužstva a ženstva v rovinstvu gramatickém. Jenže, jak se zdá, čertstvo opravdu nikdy nespí. Po bestsellerstvu v podání genderově vyvážených omalovánek a Pomůcky při posuzování genderové korektnosti učebnic nás čeká další výplodstvo feministického veledušstva. Tentokrát jde o skutečně těžké kaliberstvo Kultura genderově vyváženého vyjadřování z pera předního odbornictva na dané problematictvo, tria Jana Valdrová, Blanka Knotková-Čapková, Pavla Paclíková.   

Už totiž nejde jen o zavádění přechýlených tvarů, proti nimž se nedá protestovat, protože koneckonců souzní se systémem jazyka, ale o užívání jakéhosi tvaru pro obě pohlaví (v anglicky psaných textech často narazíte na he/she). Lingvistické vědectvo z jihočeské univerzity nad tímto ožehavým problémem bádá již řadu let. V zatím posledním výtvoru navrhuje mnoho skutečně poučného.

Příručka nám objasní, co to je nejen gender, sexismus či genderové stereotypy, ale protože je určena širokému čtenářskému obecenstvu včetně školstva, vysvětluje také, co to je generické maskulinum, neboli zástupnost mužského rodu i pro osoby rodu ženského. A právě to je podle feministické lingvistiky kámen úrazu, výraz sexistického pojetí jazyka a nástroj utlačování žen.

Je-li Valdrová skutečně lingvistka, pak by měla vědět, že gramatický rod nemá s tím biologickým mnoho společného. Generické maskulinum nepoužívají mužští šovinisté proto, že schválně, lumpové, nechtěji do skupin hasičů, politiků, lékařů etc. etc. zahrnout i jedince (jedinky) pohlaví ženského, ale zkrátka proto, že to odráží jazykový vývoj.

Úplně stejně by sloužilo i generické femininum, kdyby ve středověku bylo o něco víc rytířek, diplomatek, alchymistek či kovářek. Pokud chtějí feministicky zaměřené vědátorky přepisovat historii, udělají skutečné rovnoprávnosti službu vskutku medvědí. Jejich názory totiž budou k smíchu stále širšímu publiku a nakonec skončí někde na společenské periferii.

Proč se prostě Valdrová & Co. nesmíří s tím, že generické maskulinum je pozůstatek dob, kdy celá společnost byla založena na jiných základech a fungovala jinak, a že evoluce se i v jazyce děje krokem, a ne skokem? A na tom nezmění nic ani nařízení Evropské komise z roku 1990, jímž uložila členským státům vypracovat jazyková doporučení pro nesexistické vyjadřování a uvést je do praxe. „Metodika, kterou právě čtete, je vůbec prvním českým počinem v této oblasti, určeným široké veřejnosti,“ chlubí se Valdrová na str. 25.

Reklama

Jenže jazyk je naštěstí potvora a přání lingvistů mu jsou většinou ukradená. Češtinu nezmění ani Valdrová, Knotková-Čapková a Paclíková, byť by sebevíce kopaly a dupaly nožičkama. Jazyk ovlivňují všichni jeho uživatelé, nikoliv však záměrně, ale tím, že jej dennodenně používají.

To, co feministky navrhují – tedy důsledné užívání rodových dvojic – by vedlo k jazykovým zvěrstvům typu na stadionu se sešli sportovci a sešly se sportovkyně, v parlamentu hlasovali poslanci a hlasovaly i poslankyně. (Pokud by snad někdo namítl, že bychom si vystačili s jednou koncovkou v přísudku, tak nechť si hodí korunou, která z nich je méně sexistická) Kde by ta spirála skončila snad raději ani nedomýšlet.

Autorky samy si zjevně podobné obavy nepřipouštějí: vazbu „Vážené kolegyně a kolegové“ (s. 28 příručky) by si moje češtinářka nenechala líbit už na základní škole. Ledaže by autorky chtěly naznačit, že si váží jen kolegyň (že mě to hned nenapadlo!).

Že je to celé poněkud ujeté? To nevadí, hlavně, že je co zkoumat a na co čerpat granty z Evropské unie.

Na závěr jen malá douška.

Na straně 29 zmiňované příručky se píše: „Divně“ znějící názvy jsou jen otázkou zvyku. V 50. letech probíhala veřejná debata o tom, jak pojmenovat ženu v ministerské funkci. Nabízela se slova ministra, ministerka a ministryně. Dnes se nám na výrazu ministryně nezdá nic nápadné. Také na výrazy občanka, strážnice, vědkyně, psycholožka, pedagožka, chirurgyně, pediatra či chemička si zvykneme, budeme-li je používat.“

Osobně by mě opravdu zajímalo, proč si Mgr. Valdrová, Ph.D., myslí, že slova psycholožka, pedagožka či občanka jsou málo frekventovaná, ale hlavně, kde přišla ke slovu pediatra, když pediatrička se už nyní v češtině běžně používá.

Proto navrhuji provést radikální reformu, se kterou přišli již v roce 1970 Miloš Macourek s Oldřichem Lipským ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Místo tradičního „muži a ženy“ zavést univerzální  a bezpohlavní gogo.