Já totiž obdobně jako císařovna z rodu Habsburků vyžaduji, aby vstaly, umyly se, nasnídaly a poté vyrazily do školy. Obě moje ratolesti by však rozhodně preferovaly zůstat ve vyhřátých postýlkách. Raději mě nezajímá, co si v tuto chvíli o naší dávné panovnici myslí.
Marie Terezie byla to, pod čím si představíme skutečně osvíceného panovníka. Velice dobře si dovedla spočítat, že obyvatelstvo musí získat alespoň minimální znalosti, neboť technický pokrok vedoucí k přechodu od feudálního státu k moderní společnosti založené na manufakturách a strojové výrobě prostě nelze zastavit. A přiměřeně vzdělaný pracovník si samozřejmě se spoustou problémů dokáže poradit lépe než člověk vzděláním nedotčený.
Školní docházka sice, jak vyplývá z formulace, nebyla přímo nařizována, ale množství doplňujících výroků navštěvování školy de facto vyžadovalo. Již v roce 1778 bylo například vydáno nařízení, že žádný z mistrů působících na území tehdejšího Rakouska, nesmí přijmout do učení nikoho, kdo by „pravidelné vyučování s úspěchem nevychodil". O osm let později byl vydán dokonce dvorský dekret striktně nařizující, že všichni chlapci musí mít před přijetím do učení absolvovány aspoň dva roky školy.
Vlastní reforma byla spojena i s řadou doplňujících kroků, které ji měly pomoci uvést do života. Jen o rok později – v roce 1775 byl v Praze zřízen c.k. sklad školních knih, jenž byl pověřen vydáváním prvních učebnic. V témže roce vznikají i první praeparandy. Tedy jakési přípravky pro učitele. Ti, kdož měli učit na triviální škole, absolvovali tříměsíční přípravu. Kdo chtěl učit na školách hlavních, musel sám „studovat" šest měsíců. Absolventi praeparand, kteří ve škole sloužili minimálně rok jako učitelovi pomocníci a bylo jim více než dvacet let, se směli přihlásit k učitelské zkoušce a po jejím složení mohli být ustanovováni učiteli.
Z dnešního pohledu, kdy magisterské studium na pedagogické fakultě trvá pět let, je to samozřejmě směšné, ale uvědomme si, kdo v té době běžně učil. Byli to vysloužilí vojáci, náhodní zájemci, zběhlí studenti či jiné často pochybné existence, jejichž jediným pedagogickým mistrovstvím bylo bravurní ovládání rákosky.
Vydání všeobecného školního řádu zůstává i přes značné množství promyšlených, ale i horkou jehlou spíchnutých školských reforem, k nimž od té doby došlo, stále nejvýraznější, největší a nejzásadnější reformou našeho školství.