Reklama
 
Blog | Pavel Šmejkal

Výročí betonové hranice

V sobotu to bude přesně tři čtvrtě století od chvíle, kdy byly zřízeny dvě významné prvorepublikové instituce, které se podílely na obraně Československa. 20. března 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací a současně byla ustanovena i Rada pro opevňování.

Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) bylo výkonným orgánem, jenž měl na starosti skutečnou realizaci tehdejšího pásu těžkého a lehkého opevnění. Rada pro opevňování měla, řečeno dnešními slovy, manažerskou funkci – sháněla finanční prostředky, materiál i firmy, které se na výstavbě podílely. V čele rady stál armádní generál Ludvík Krejčí, v čele ŘOP brigádní generál Karel Husárek. K rozpuštění ředitelství i rady došlo v roce 1938 po odstoupení československého pohraničí Německu, kdy už nebyl důvod v opevňování zmrzačené republiky pokračovat.

O tom, že to byla spolupráce více než plodná, svědčí množství postavených pevností a bunkrů. Uvědomíme-li si, že objekty, s nimiž se můžeme dosud setkat, byly postaveny za necelé tři roky, musíme jen v tichém úžasu smeknout.

obrak.jpg spindl.jpg

Reklama

Jen pro zajímavost. Cena jednoho řopíku vz. 37 se pohybovala okolo 72 000 korun. Předpokládané náklady na dokončené opevnění (do roku 1951) byly odhadovány na 11 miliard korun. Skutečně prostavěno bylo méně než polovina.

Do konce září 1938, tedy do Benešem přijaté ostudné Mnichovské smlouvy bylo postaveno na 10 000 lehkých objektů (oněch řopíků) a 263 objektů těžkých.

Alej.jpg

A na rozdíl od dnešních dálnic byly objekty postaveny kvalitně. I po více než šedesáti letech od konce války jich stále stojí asi 5 000. Zbytek semlela válka – Němci na bunkrech prováděli různé zkoušky, část jich odstřelili – nebo po válce padly za oběť těžbě hnědého uhlí, skončily na dně přehrad, byly zabetonovány…

Z části pevností, pevnůstek a bunkrů se naštěstí stala díky mnoha nadšencům muzea. Některá velká nemají o zájemce nouzi, jiná navštíví jen pár „fajnšmekrů“ zajímajících se o historii.

Zajímavý je i osud dvou nejvyšších představitelů zmíněných institucí.

general_karel_husarek_382.jpg  krejci_l.jpg

Generál Karel Husárek, autor tzv. Husárkova programu, po Mnichovu opustil v lednu 1939 armádu a nastoupil do plzeňské škodovky jako zbrojařský expert a od léta 1939 působil jako ředitel zbrojovky v Dubnici nad Váhom. Když Německo napadlo SSSR, musel Slovensko opustit a vrátit se do Škodových závodů. V květnu 1945 se podílel na organizaci povstání na území Prahy. Po válce jej však čekalo zatčení a obvinění za práci ve zbrojním průmyslu v době války. Jak mimořádný lidový soud v roce 1948, tak vojenský kárný výbor žádné provinění neprokázaly. Ovšem na zásah Alexeje Čepičky byl stejně v říjnu 1950 degradován a byl mu snížen důchod. Zemřel v červenci 1972.
Po dlouhých 19 letech mu pak byla posmrtně vrácena generálská hodnost.

Generál Ludvík Krejčí se po okupaci v březnu 1939 pokusil dvakrát o odchod do zahraničí, ale ani jednou neuspěl. V říjnu 1941 jej zatklo gestapo a do července 1942 ho drželo v Terezíně. Poté byl nečekaně propuštěn. Po celou válku podporoval odbojovou skupinu okolo dramatika Jaroslava Kvapila. Po válce odmítl Edvard Beneš Ludvíka Krejčího reaktivovat, což lze chápat i jako osobní pomstu, neboť Krejčí rozhodně nesouhlasil s mnichovskou kapitulací a přijal ji až na nátlak politických představitelů v čele právě s Benešem. V roce 1950 jej navíc komunisté degradovali a zcela mu odejmuli penzi. Pracoval tedy jako dělník v továrně na knoflíky. Zemřel v únoru 1972.
Hodnost armádního generála mu byla navrácena in memoriam v roce 1990.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama