Reklama
 
Blog | Pavel Šmejkal

Výročí, o které není co stát

17. září 1938, tedy den po úředním zákazu činnosti sudetoněmecké strany v Československu a po útěku jejího šéfa Konráda Henleina do Německa, schvaluje Adolf Hitler Henleinův návrh a podepisuje rozkaz k vytvoření Sudetoněmeckého Freikorpsu - SFK. Jeho příslušníci se během několika následujících dní na hranicích Československa utkají s četníky, celníky a hlídkami Stráže obrany státu. A mrtví jsou na obou stranách.

Hitler si přál, aby činnost freikorpsu začala co nejdříve, a tak byl spolu s Konrádem Henleinem organizací SFK pověřen podplukovník (pozdější generál pěchoty) Friedrich Koechling. Freikorps měl být vyzbrojen především rakouskými puškami Manlicher, ale později se v rukách jeho příslušníků objevovaly i zbraně ukořistěné obráncům hranic, především pušky vz. 24 či kulomety vz. 26. Kromě teroristických akcí měl SFK vykonávat i činnost zpravodajskou a zprávy předávat do štábu sídlícího v zámku v Donndorfu nedaleko Halle, asi 150 km vzdušnou čárou od hranic s Československem.

 

Každý příhraniční československý okres měl svoji rotu SFK, jejíž mužstvo bylo vybíráno z místních lidí, kteří dobře znali konkrétní terén. Krátce po svém vzniku měl okolo 40 000 mužů. Jejich bojová taktika byla vesměs jednoduchá. V noci napadali ze základen v Německu čs. úřady, celnice, četnické stanice apod. Důvodem byla snaha vyprovokovat ze strany armády odvetu, která by mohla být propagandisticky využita.

Reklama

 

Jedním z míst, kde došlo k „ostrému“ boji, se staly Pomezní Boudy (Grenzbauden), ležící v Horní Malé Úpě (Ober Kleinaupa) v Krkonoších. Poslední sčítání lidu, které zde proběhlo v roce 1930 uvádí, že zde ve 114 domech žilo 498 lidí, z nichž 20 se hlásilo k české národnosti, 474 k německé a 4 lidé k národnostem ostatním. Kromě četnické stanice se v obci nacházelo oddělení finanční stráže a také silniční celní úřad. Financové a celníci sídlili v přízemní dřevěné budově na okraji Pomezních Bud, asi 20 metrů od státní hranice.   

 

Letecký pohled na Pomezní Boudy

 

 Četníci z Horní Malé Úpy a financové z Pomezních Bud byli seskupeni do dvou družstev Stráže obrany státu. První, ve složení Antonín Sebroň, František Kumst, František Řeřicha, Jan Světlík, Jan Šmejkal a Alois Slavíček mělo pod velením Václava Hladovce za úkol střežit silniční hraniční přechod a chránit budovu celního úřadu. Druhé, jemuž velel Josef Jankovec a sloužili v něm financové Miroslav Pechan, Antonín Kutík, Josef Škubal, Ján Samko, Eduard Šiman a 2 další četníci, mělo stanoviště 1,5 km jihozápadně a střežilo silnici do vnitrozemí a její okolí.  


V noci z 19. na 20. září 1938 padly v půl čtvrté ráno z německé strany první výstřely. Čeští (či spíše českoslovenští, protože Eduard Šiman a Ján Samko byli Slováci) obránci palbu opětovali. Antonín Sebroň ve vzpomínkách uveřejněných v knize Radana Láška říká:
Proběhli jsme na chodbu na druhou stranu budovy, kde byl celní úřad, a tam byli mimo Světlíka, Řeřichy též správce úřadu Fendrych a četníci Šiman a Samko. …Odběhl jsem zároveň se správcem Fendrychem na chodbu, odkud jsme zahájili palbu z pušek. Přitom jsem byl raněn střepinami granátu. Tak tak, že jsem se dovlekl do přístavku vedle chodby, kde stále tekla voda do kamenného koryta a tam jsem pod korytem zůstal ležet.“

 

V první vlně zaútočilo asi 50 členů SFK, jejichž útok byl asi po 20 minutách odražen. Při druhém útoku se Němci připlížili příkopem podél silnice a z blízkosti asi 10 metrů začali pálit do budovy celnice a házet ruční granáty. V důsledku toho budova začala hořet a část obránců (správce celního úřadu Stanislav Fendrych a dozorci Šmejkal a Světlík) ustoupila a zaujala obranu na konci obce. V budově však stále bojovali František Řeřicha, Ján Samko a Eduard Šiman.

 

Trosky vyhořelé celnice po útoku z 20. 9. 1938

 

 Strážmistr Eduard Šiman útok nepřežil. Podle jedné z verzí zemřel na místě, podle druhé byl spolu s druhými dvěma jmenovanými zajat, odvezen do Německa, kde druhý den ráno podlehl utrpěným zraněním. Freikorps ztratil čtyři muže.

 

Nedlouho poté dorazila z Horního Maršova vojenská posila, která útočníky zatlačila zpět za hranice.

 

Opětovný útok přišel o necelý týden později. To se 24. září terčem stala četnická stanice. Jeden z útočníků měl podle svědků na sobě dokonce uniformu padlého Eduarda Šimana. Útok byl však neúspěšný a skupina byla po příjezdu vojenského asistenčního oddílu zahnána do Německa.

 

O 7 let později se celnice stala svědkem dalšího vraždění. 28. 5. 1945 zde byli Revolučními gardami bez soudu zastřeleni Maximilian Ruse, starosta Horní Malé Úpy, Johann Tasler, jeho předchůdce ve starostenském úřadu, náhodně vybraní obyvatelé Horní Malé Úpy August Bönsch, Friedrich Buchberger, Johann Kirchslager, Rudolf Purmann, jeho sedmnáctiletý syn Hermann a Hermannův kamarád z Vratislavi, jehož jméno je neznámé.

 

Zlo plodí zlo.

 

Pamětní deska v místech vypálené celnice.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama