Reklama
 
Blog | Pavel Šmejkal

Za socialismu se žilo skvěle

Náhodou jsem v Hospodářských novinách narazil na článek, který vychází z průzkumu, jenž uskutečnila společnost Člověk v tísni. Podle výsledků prý pětině mladých lidí přijde dnešní doba podobná té minulé.

Víc než polovinu života jsem prožil v Československu, kde vládli komunisté. Srpnové reformisty jsem nebyl schopen ještě chápat a více než kontrarevoluce a příjezd spřátelených železných maringotek mě zajímala plyšová opička, piškoty a mléko.

Počátkem normalizace jsem nastoupil do školy, která se pyšnila jménem prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, a ze slabikáře na mě vesele mávali rudoarmějci. O různých výročích (a že jich tedy nebylo málo) jsme museli kreslit buď Auroru, nebo aspoň komíny továren, které patří lidu, a ne hrstce zbohatlíků.

Pak nastoupila ruština, dějepis, občanská a branná výchova … Branná cvičení, na nichž jsme se učili s igelitovými pytlíky na rukou a nohou zalehat směrem od epicentra jaderného výbuchu… Školní besedy se zasloužilými odbojáři, milicionáři, příslušníky VB a armády („V centru jaderného výbuchu může teplota dosahovat až 106o C,“ rozohnil se jeden mudrc oděný v zeleném s velikou zlatou hvězdou na orámovaných výložkách, aniž by se aspoň začervenal.)

Reklama

A bylo hůř. Teta opustila s rodinou socialistický ráj a přesídlila do Kanady. Do všech formulářů jsem pak musel psát, že žije v zahraničí bez svolení úřadů. Na druhou stranu to mělo i svá pozitiva – nikdy za mnou například nepřišli, abych vstoupil do KSČ…

Další příležitostí, jak se blíže seznámit s oporami bývalého režimu, byla Vojenská katedra University Karlovy, osvědčený nástroj, jak vysokoškolákům znepříjemnit život. „Jak vy k my, tak my k vy,“ říkal podplukovník Brabec, když kamarádovi nedal zápočet, a odsoudil jej tak k dvouleté vojně.

Mediálně proslavené fronty na všechno. Nebo takřka na všechno. Cenzurované knihy, filmy, výstavy. Lhaní v televizi, lhaní v novinách, lhaní ve škole… 

Všudypřítomná šeď.

Nutnost dávat si pozor na hubu, protože za rohem mohl číhat fízl.

To všechno patřilo ke koloritu tehdejší doby.

Nemám pocit, že je dnešní doba té minulé podobná.

Je jiná.

Není dokonalá.

Ale rozhodně bych ji za to, co tu bylo, nevyměnil.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama