Letošní fotbalový šampionát se nese v podivném duchu. Fotbal nic moc, nad vším se klene zvuková bariéra rozzuřeného bzučícího včelího roje, hráči radí trenérům, jakou sestavu postavit, stávkují, hádají se, trenéři nadávají novinářům…
Inu, takový turnaj tu ještě nebyl.
Nejfrekventovanějším slovem znějícím médii v souvislosti s africkým šampionátem není ani míč, ani hra, ale vuvuzela. Plastová náhražka tradičního nástroje z antilopího rohu totiž dokáže spolehlivě otrávit jak diváky u televize, tak hráče na hřišti, kteří jsou naštvaní, že se navzájem neslyší. Troufnu si dokonce tvrdit, že vuvuzely dokážou v českém fanouškovi vyvolat sentimentální vzpomínky na blábolení komentátorů televize Nova, které lze v porovnání s monotónním zvukem plastových frkaček považovat za doslovný balzám pro uši.
Sepp Blatter, nejvyšší pan bafuňář, však na Twitteru naštvaným fanouškům vzkázal, že „Afrika má odlišný rytmus, odlišný zvuk a vuvuzely se zakazovat nebudou.“
Zkrátka ten bordel na stadionech mu nevadí.
Problém vuvuzel není v tom, že jsou hlučné. Problém je v tom, že jsou vlezlé a intenzita jejich hluku je konstantní a monotónní. Každá hudba by přece měla mít nějakou gradaci (a ta objevující se na fotbalových hřištích jako projev fandění dvojnásob). S bouchnutím do bubnu či na činel se musí šetřit a musí se užít v pravou chvíli.
Jenže to, co předvádějí místní fandové je jenom přihlouplé bzučení a bučení velkého stáda.
Kde jsou mexické vlny, které po gólech přicházely na předcházejících šampionátech? Kde jsou zvuky, které vyluzoval Manolo el del bombo na svůj buben povzbuzující Španěly? Kde je zkrátka klasický zvuk fotbalového zápasu?
Chtělo by se odpovědět hodně lapidárně. To by totiž nejvíce vystihovalo současnou situaci.